Pochody smrti, část 9

Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945

( Výňatky z knihy Františka Nedbalka, editor Václav Kural, Univerzita J.E. Purkyně, Ústí nad Labem 2005)

VIII. Osudy žen a dětí

Jak je z textů uveřejněných v této kapitole o železničních transportech smrti i z předešlého popisu jejich tras zjevné, i v tomto případě se umírání dopravou ve vagónech kombinovalo s hladem, žízní a nemocemi. Bylo by o tom možno publikovat množství dokladů, domnívám se však, že ty už jsou zařazené dostatečně názorně a že další nejsou nutné. Přece jen je však potřebné uveřejnit aspoň některá fakta o zvlášť otřesném osudu transportovaných žen a dětí.

Začneme vzpomínkou sice individuální a dlouhou, zato však velice názornou, popisující osobní prožitek a připojenou k dodatku č. 10 k oficiální československé zprávě „Německé zločiny v Československu“ u Norimberského procesu. Autorkou dokumentu je Valerie Strausová, roz. Kantorová, nar. 25.6.1907, po válce bytem Praha, XVI, Vinohradská 3, ženský domov:

„…28.8.1944 jsme jeli 24 hodin z Terezína a zastavili konečně ve stanici Osvětim. Transport se skládal výhradně z žen a dětí a v Osvětimi jsme byly hned rozděleny. My bezdětné jsme přišly do baráků a ženy s dětmi byly likvidovány v plynových komorách. Několik dní jsme zde strávily a pak nás 2 000 žen bylo posláno do Německa na kopání zákopů. Jely jsme až do stanice Schlesiersee a odtud jsme šly pěšky až k usedlosti „Neufurwerk“, kde jsme příštího dne začaly kopat zákopy. Přibližně za měsíc jsem utrpěla zranění na noze a dostala jsem těžkou flegmonu pravého kotníku, takže jsem ve stodole, kde jsme byly ubytovány, byla operována skalpelem. Po částečném uzdravení byla jsem opět hnána na práci a během dvou dnů jsem dostala těžký zápal plic – to bylo v prosinci 1944. Ležela jsem s mnoha jinými nemocnými ve stodole. Léků nebylo a byly jsme ponechány svému osudu. Ale bez jakékoliv pomoci zmizel u mne zápal plic a lékařky tvrdily, že je to zázrak. Rána na noze byla však stále horší, takže jsem nemohla ani chodit. Asi 10.1.1945 byly všechny nemocné ženy zavedeny do nově postavených baráků. Odebrali nám naše věci se slibem, že nám budou po dezinfekci vráceny. V barácích jsme musely ležet zcela nahé, po dvou pod jednou pokrývkou. Ráno 22.1.1945 jsme slyšely, že Rusové jsou vzdáleni jen 20 km, že všechny nemocné zůstanou v táboře, zatímco zdravé budou evakuovány. Večer přišel velitel tábora Joschki a poručil evakuování všech těžce nemocných. Situace byla zoufalá, neboť jsme byly všechny nahé a venku byl mráz a sníh. V poslední chvíle jsem dostala od ošetřovatelky letní šaty, které jsem si oblékla na nahé tělo. Na nohou jsme měly hadry ze starých záclon. Podařilo se mi vzít sebou dvě přikrývky a 22.1.1945 v 9 hodin večer jsme opustily tábor. Pochodovaly jsme celou noc a celý den. Odpoledne 23.1.1945 jsme došly do lesa, který byl asi 4 km vzdálen od vesnice Ostweide ve Slezsku a ležel u polské hranice. Již uvedený velitel poručil, aby všechny ženy, které nemohou jít dále, zůstaly sedět na příkopu u lesa, že pro ně pošle vůz z Ostweide. Zůstala jsem s jinými 40 ženami v příkopě, zdravé šly dále. U lesa byly také ponechány mrtvoly k pohřbení, neboť během cesty se každým okamžikem stávalo, že někdo zmrzl nebo zemřel. Byla jsem šťastná, že si mohu odpočinout a věřila jsem, že nás vůz odveze. Ostatní ženy měly strach, že budeme zabity, ale těšila jsem je, neboť jsem nemohla uvěřit, že by bylo možné, co následovalo. Všimla jsem si, že mnozí Schupo, kteří zůstali s námi u lesa, kopali nedaleko silnice jámu. Když se setmělo, přišlo Schupo, chytili 6 žen s naší skupiny a hnali je s pokřikem „pracovat, pracovat“ k jámě. Nato jsme slyšely 6 výstřelů a pak už nic. Nyní jsme věděly, že pro nás vůz nepřijede a co máme k očekávání. Byly mezi námi těžce nemocné ženy, které jsme sebou vezly na trakařích. Schupo sebrali pak druhou a pak třetí skupinu, v níž jsem byla také já. Než mne Schupo odvedl, požádala jsem o dovolení, abych směla odevzdat lékařce, která byla s námi, svůj chléb a přikrývku pro ostatní. Řekla jsem mu docela klidně, že to už nebudu potřebovat a on mi to dovolil. Poděkovala jsem lékařce za operaci a rozloučila se s ní. Pak jsem šla klidně s vrahem k jámě. Když jsme tam přišli, bylo již 13 mrtvol v jámě. Musely jsme se postavit zády k jámě, stála jsem mezi dvěma ženami. Byl překrásný večer, svítil měsíc a v tom okamžiku jsem poznala, jak je život krásný, ačkoliv jsme si vždycky přály, aby nás smrt zachránila. Pak jsem slyšela tři rány a pak čtvrtou, po níž se skácela má sousedka, pak pátou, po níž jsem pocítila silnou bolest v týle. Cítila jsem, jak si mi řine po zádech krev, skácela jsem se, ale neztratila jsem ani na minutu vědomí. Bylo to tak zvláštní, že jsem nebyla mrtvá, čekala jsem přece na smrt. Brzy jsem viděla, že výstřel nebyl smrtelný, přesto, že Schupo stříleli z bezprostřední vzdálenosti. A nyní mne přepadla strašná úzkost, že budu hozena do jámy zaživa. Pak jsem slyšela rozhovor tří Schupo. Jeden navrhoval, aby nás hodili do jámy hned, druhý myslil, že by bylo lépe nás napřed svléknout a hodit do jámy nahé. Nemocné na trakařích budou na silnici utlučeny klacky, zmínil se jeden. Po tom rozhovoru zamířili oba Schupo k lesu, aby přivedli nové oběti. Využila jsem toho okamžiku – nemohu pochopit, kde jsem vzala sílu – a lezla přes mrtvoly za jámu, kde jsem se schovala za strom. Byla jsem asi 30 m daleko od jámy. Teď jsem byla teprve rozčílena, srdce mi rychle tlouklo a brzy jsem viděla vrahy s novými oběťmi. Slyšela jsem veliký hluk a myslela jsem, že mne hledají. Brzy nato jsem slyšela nové výstřely a věděla jsem, že mne nepostrádají. Pak jsem viděla na vlastní oči, jak byly ženy postříleny a jak byla lékařka zavolána, aby ženy svlékla. Slyšela jsem, jak padají mrtvoly do jámy a viděla jsem, jak jámu opět zakryli. Pak jsem ztratila vědomí a když jsem přišla opět k sobě, slyšela jsem z dálky Schupo, jak odváželi na trakařích šaty po mrtvých. Teď jsem věděla, že jsem zachráněna. Nevěděla jsem jen, kde strávím noc a proto jsem se dala na cestu k východu, protože jsem chtěla přijít co nejdříve do ruských rukou. Ale nemohla jsem dále, byla jsem vyčerpána lezla jsem jen asi 15 minut ze silnice ke stohu slámy, kde jsem přenocovala. Ráno jsem se vypravila na cestu, šla jsem celý den, v polorozbořené stodole jsem strávila druhou noc. Za celý den jsem nepotkala živou duši.

25.1.1945 po dlouhém pochodu jsem v poledne došla do vesnice Wiewo, kde jsem s radostí poznala, že jsem v Polsku. Byla jsem ubytována v teplé světnici, kterou Němci opustili, Poláci se mne ujali, ošetřili mou ránu, dali mi šaty, prádlo a jídlo. Tam jsem čekala na lékařskou pomoc, neboť ve vsi nebyl žádný lékař. Dne 30.1.1945 Wiewo obsadila Rudá armáda a já jsem byla převezena do polské nemocnice ve Wolztein, kde se mi dostalo lékařského ošetření…“ (str.115–117)

Nezměrné utrpení žen a dětí prolíná už předešlým textem, neboť ho nebylo možno zcela vyjmout z komplexních zápisů a výpovědí. Přesto je možno publikovat některé alespoň ve zkratce: …

František Prokeš, hradlař z železniční stanice Moravský Písek, vzpomíná: „V lednu a v únoru 1945 projížděly stanicí transporty smrti. Byly tam ženy i děti. Ta malá ubožátka krčila se těm ženám pod sukní, aby se mohla alespoň trochu zahřát. Jejich oči, ještě větší v těch vyhladovělých obličejíčkách, hleděly s takovou bolestí a utrpením, některé již bez zájmu a s apatií.“

A. Chrastina, inspektor ČSD z Přerova, vzpomíná: „Dne 24.1.1945 přijel vlak o 50–60 uhlácích, z toho dva vagóny dětí od 8–14 let. V transportech bývaly i ženy.“

Osvětimský vězeň Jozef Cieply ve vzpomínkách uvádí: „…Ve Wodzislawi jsme byli navagonováni po 100 vězních do jednoho vagónu. Byl jsem ve vagóně, kde jely také maďarské židovské děti a polští chlapci, kteří byli přivezeni do KT z varšavského povstání. Večer 25.1.1945 vlak zastavil v KT Mauthausen. Když jsme vystupovali z vagónů, zůstalo tam mnoho mrtvých.“

„Z KT Grünberg vyšel transport 1 500 židovek a část politických vězňů, Maďarky, Polky, Češky, za doprovodu z poloviny mužů SS a z druhé poloviny dozorkyň SS, měli pistole a důtky. Pěšky dorazilo do Helmbrechtu už jen asi 800 žen a zde mnoho zemřelo na tyfus. Byly pohřbeny v hromadném hrobě za hřbitovem města Hof. Ve Volarech byly ubytovány v továrně Němce Oskara Knatla a Otty Pincknera, kam dorazilo pouze 230–250 žen, takže cestou bylo ubito nebo zastřeleno 550–570 žen. Chování SS za doprovodu bylo bestiální, zvláště vůči těm ženám, jež hladem a únavou padaly na zem. Šlapali po jejich tělech a když je nejvíce ztýrali, ranou z milosti je zastřelili. Zastřelené nechávali ležet na místě. Byly pak pohřbívány německým obyvatelstvem do společných hrobů.“

Transport židovek z KT Osvětim zastavil 19.1.1945 ve Staňkově, kde vlak zdrželi déle, než bylo přípustné, čímž umožnili narození dítěte, které se narodilo jedné z vězeňkyň. Výpravčí Včala a Mates darovali dítěti prádélko a peřinky.

Jako příklad nacistické zvrhlosti slouží skutečnost, že do transportu smrti z KT Johanngeorgenstadtu do Terezína, zčásti vlakem a zčásti pěšky, trvajícím 20 dnů, byla zařazena i dvouměsíční holčička, která nakonec zemřela v Karlových Varech a zde byla pohřbena ve společném hromadném hrobě na židovském hřbitově.

Ženy, ba ani děti tedy nebyly vyňaty ze záměrné likvidace pochodů A transportů smrti, což potvrzuje a slouží jako důkaz o fašistické ukrutnosti, násilí hraničící přímo se sadismem. (str. 120)